27 Říj Hic sunt leones
Poslední noc v Namibii spíme v kempu ve městě Ruacana kousek od vodopádů na řece Kunene. Je konec období sucha, tak se na vodopády ani nejedeme podívat, ale raději rovnou zamíříme přes hranici. V Angole totiž vjíždíme na území, kde „žijí lvi“. Lvi tam tedy nejsou, ale na mapě je místo stejně bílé, jako okraj starodávné mapy. Asfaltka končí a my se přes sto kilometrů dlouhým off-roadem musíme vydat směrem k slibované silnici.
Po sto suchých a dusných kilometrech nás ve městě Xangongo opravdu vítá nová asfaltka. Vždy, když po dlouhé době vidíme černý zpevněný povrch s krajnicí, čárami i odrazkami, je to euforie, ale trvá jen do té doby, než se objeví první čínský stavební dvůr nebo cementárna a je jasné, že tu soudruzi nevybudovali silnici jen tak z dobrého srdce. O to horší je pak kvalita těch nových asfaltů, které jsou třeba hned po roce v náročných úsecích na mostech a v prudkých svazích plné hlubokých vymletých děr, a už po pár letech rozbité tak, že je stejně musíme objíždět. V Xangongo vystoupíme na hřbitově tanků z angolské války. Místní kluci roztáčejí rezivějící kanóny a hlavně, volají na nás „Guerra foi boa!“ a já nevěřím vlastním uším, protože tuším, že to znamená „Válka byla dobrá“. Když ale pokračujeme, ostatní Angolané se mi líbí, smějí se, mávají nám, ukazují palce nahoru. Přestože žijí na okraji země na venkově, vedou jednoduchý život, a jsou zjevně chudí, stále mají jiskru v oku, jsou veselí a zvědavě si prohlíží nás, turisty, na něj vůbec nejsou zvyklí.
Ráno vjíždíme do rušného koloniálního města Lubango a je před námi cesta do pobřežního města Namibe. Jak už jsme zvyklí z Namibie, i v Angole jsou mezi sídly dlouhé vzdálenosti, tak v rádiu ladíme mluvené slovo a upalujeme k oceánu. V Namibe přespíme v jediném kempu, co najdeme. Je ošklivý, obloha zatažená tmavě šedou dekou, zima, fouká, všude máme písek. Snad poprvé za naši cestu nemám vůbec radost z toho, že jsme u moře. Moc se tu nezdržujeme a brzy ráno vyrážíme podél pobřeží na sever po krásném novém asfaltu. Celá cesta ještě není navázaná na zatím nedobudované mosty, takže každou řeku musíme na příkaz ‚desvio‘ projet přímo jejím korytem. Naštěstí je stále sucho, a tak jsou písečné offroady mezi novými a zbořenými mosty staré cesty docela vítaným zpestřením.
Hezká offroadová cesta mezi skalnatými kopečky nás má zavést k útesu s výhledem a na pláž pod ním. Asi po třiceti kilometrech se cesta zužuje a prudce klesá k oceánu a najednou končí. Betonový mostek, který tu byl možná loni, možná ještě minulý měsíc, leží teď vodou polámaný na protějším svahu. Do zátoky pokračujeme korytem potoka, ale v úzké soutěsce 3 km před pláží to otáčíme. Peřeje busem raději přejíždět nebudeme, přestože jsou suché jako troud. David podotýká, že otočit se je to první dospělé rozhodnutí, které jsme na této cestě učinili. Asi má pravdu. My v té Africe snad ještě přijdeme k rozumu!
Lobito
Po dlouhé úmorné štěrkové roletě z Luciry směrem na Benguelu překonáváme poslední horské pasy offroadové zajížďky a ještě celí roztřesení z té rozbité a hlučné cesty kloužeme teď zase hladce po čínské asfaltce. Přespíme v přístavu Lobito na výběžku pevniny v centru města. Zamlouvá se nám bar, kde zaplatíme pouze za jídlo a pití a přespat můžeme zadarmo. Do kempu na pláži se nám hlubokým pískem nechce jezdit, tak zůstáváme na ulici a máme to dokonce s nočním hlídačem a psem. V noci si jakýsi pouliční gang docela zařádí kolem busu. Ochmatávají ho, klepou na plechy, šmejdí nenechavými prsty po mapě vzadu na dveřích, které jsou bohužel asi 10 cm od našich spících hlav. Tedy David spí jako zařezaný, já spíš zatínám zuby a doufám, že hlídač je stále přítomen. Pak hoši s busem různě kývají a cloumají, asi zkouší, jestli je na zdejší cesty dostatečně stabilní. Asi po hodině testování opouští gang bus s jedním spícím a jedním zcela bdělým pasažérem, naštěstí v neporušeném stavu. Ráno líčím Davidovi noční zkoušku ulice a David mi nevěří, ale spousta otisků rukou, nohou, několik telefonních čísel a různě kvalitních graffiti v prachu usazeném na povrchu busu je mi důkazem.
Ještě lepší offroad než cesta z Namibe do Lobita na sebe nenechá dlouho čekat. Hned za Lobitem si ho dopřejeme na hlavní trase do angolské metropole. Z hlavní asfaltové tepny je teď kvůli opravám prašná cesta. Brodíme se šílenou vrstvou prachu, v té prachové mlze bychom snad měli i zapnout mlhovky, kdybychom nějaké měli. Vidíme jen siluety kamionů, které se řítí dolů do města a nechávají za sebou sotva se vlekoucí sedany v prachovém atomovém výbuchu. Ať žijí čínské konstrukce!
Asfalt nám plyne pod koly, bus pádí jako o závod, dnes to určitě zvládneme až do Luandy! Něco se děje s řadící pákou, cítím, že má nějak větší vůli. Řadím trojku a najednou mám ruku úplně u palubní desky. Něco je jinak. David leze pod auto a kontroluje převodovku, jestli je vše správně utažené. Voláme do Česka a když je mechanik na telefonu, David vezme za řadící páku a ona mu s lupnutím zůstane v ruce. Takže žádná porucha převodovky, žádné uvolněné spoje, prostě jsme zlomili šaltrpáku!
Našli jsme ve vercajku jediný krátký šroub, který pasuje místo páky v závitu, ale má asi 7 cm (řadící páka v busu má mít asi půl metru). Ale už je večer, musíme to zkusit uřídit a zítra se třeba podaří najít nějaké ‚delší‘ řešení. Do Luandy už s takovou nedojedeme, tak přespíme v kempu lodge Carpe Diem na pobřeží asi 100 km jižně od města. Rezort je v překrásném místě, na dlouhé pláži mezi dvěma útesy. Potkáváme tu jen obsluhu baru a oba veselé majitele, co nás tu nechají přespat jen tak.
Ráno projíždíme národním parkem Quiçama, krajinou stromových kaktusů, bezlistých baobabů a spousty druhů ptáků. Jeho krásy však nevychutnávám, moje soustředění je plně zaměstnáno dírami v silnici a tím, že řadíme šroubem. Je to směšné, bus přišel o svoji chloubu a má teď jen takovýho pindíka. Pořád se smějeme, jak je ta porucha absurdní, ale když se David při řazení musí předklonit, šmátrat po podlaze a hledat šroub, kterým jen tak tak zařadí, už mi to tak směšné nepřijde.
Luanda
Vjíždíme do Luandy, já stále doufám, že nebudeme muset moc řadit, snad jen dojedeme do přístavu a najdeme nějakou dílnu. Už na předměstí je jasné, že řadit budeme muset o sto šest, protože rázem stojíme v koloně mezi townshipy. David má z řazení rozedřenou dlaň, ale statečně bus doveze až do moderního centra, do uliček mezi mrakodrapy a koloniálními domy, kolem nové promenády na nábřeží a do přístavu.
Ujme se nás Rui z námořního klubu, který nám pomohl i s vízy, zajede pro závitovou tyč požadovaného průměru, v klubové dílně nám ji za pár piv uříznou a ohnou a máme novou páku! David kromě šaltrpáky opravuje ještě startování, ať můžeme zase řídit i startovat jako lidi. S prodloužením víz do Konga a Nigérie jsme bohužel v Luandě tak úspěšní nebyli. Co úspěšní, byl to úplnej propadák! Žádná víza nám neprodlouží, nejsme angolští občané ani rezidenti, takže se tu s námi nebude nikdo bavit. A to si jen kvůli nigerijské konzulce David převlékl svoje dlouhé ambasádní kalhoty! Nedá se nic dělat, do DRC a druhého Konga musíme vyrazit okamžitě, aby víza nepropadla, a o prodloužení víza do Nigérie se pokusíme znovu na jiné ambasádě.
Jen, co pošleme z Luandy další várku pohledů do Česka, vyrážíme dál. Luanda je zahalená mrakem smogu, ze smrduté mlhy vyjdeme až daleko za městem. Vzduch je zase čistý, je teplo, ale pod mrakem, asi už se schyluje k období dešťů, takže co nevidět ta těžkost z oblohy spadne a svlaží suchou zemi. Rui říkal, že déšť má přijít za týden, tak to abychom hejbli kostrou, protože v Kongu a Gabonu nás ještě čekají špatné cesty sjízdné jen za sucha. Nakonec je dobře, že kvůli vízům musíme spěchat, třeba se díky tomu vyhneme nějakému zapadnutí v blátě uprostřed džungle.
Angola zůstává pustou a zemí i na sever od Luandy. Už se trochu víc zelená, ale o pralese se zatím nedá mluvit. Krajinnou dominantou jsou početné baobaby s bachratými kmeny, některé jsou tlusté jako dům a pod těmi největšími u silnice se vždy něco děje. Slouží jako ukazatel a milník, deštník a slunečník, parkují pod ním motorky, prodejci obchodují s dobrotami, u jejich paty se to hemží hmyzem, pasou se tu kozy a někde opodál je jistě i hromada odpadků. Smutné, zvlášť když ty nejobjemnější baobaby jsou tak staré, že pamatují i časy, kdy žádné plasty ještě neexistovaly.
Na úplném severu Angoly vjíždíme do prvního lesa a bambusové aleje, David už radostně volá „Prales!“, ale zatím je to spíš předprales, krajina se zelená a večer se rojí komáři. Docházejí nám peníze, nějak jsme nepočítali, že cestou z Luandy už nikde nenajdeme bankomat. Kartou platit nejde nikde, mezinárodní platební karty v Angole nefungují.
Lidé kolem silnice nosí náklady na hlavě, i na bedrech, ale i ti s mačetou v ruce se na nás usmívají. Podél silnice jsou venkovské výlohy, z větví sbité stojany, na nichž vesničané nabízí domácí pálenku, šťávu ze třtiny a svoje denní úlovky, pražené myši, nestažené zajíce a králíky, přes metr dlouhé ještěrky, malé antilopy duiker a velké kýty z nějakých větších srnek. Pokud nepočítáme ptáky a ještěrky, maso u cesty jsou bohužel jediná zvířata, která ze celý průjezd Angolou vidíme.
V jiném matrixu na hranici Angoly a DRC
Už jsme skoro u hranic, ale hranice do DRC nefunguje non-stop, tak přespíme ještě poslední noc v Angole ve městě M’Banza Congo. Po hezké cestě sem dojedeme výjimečně za světla, chceme ještě natankovat levnou naftu na přejezd DRC, nakoupit vodu a něco k snědku. V Angole je jídlo drahé, tak nebudeme moc utrácet. Vem jen to nejnutnější, posílám Davida do obchodu, který naše finanční nesnáze vyřeší sám, protože tu není nic k dostání. Tak kupujeme jen vodu a v pekárně pytel bílých housek na další den. Bankomaty nefungují, celé městečko je prý ‚mimo systém‘. No tak vybereme a natankujeme až zítra ráno.
M’Banza Kongo je řiť světa, není tu ani kemp a spát na divoko, to nechceme u hranic riskovat, tak se ubytujeme v malém penzionu. Pán nám nabízí za dobrou cenu i večeři, tak si přejeme něco typického a necháme to na něm. Pán hodně povídá, radí nám, kdy otevírají hranice, jak projet DRC a jaké jsou cesty, rozumíme sotva polovině, ale nakecá toho spoustu, tak se přece něco dozvíme. Pantomimicky nám ukazuje, že budeme točit volantem jako šílení, tak je jasné, že asfalt nebude žádná hitparáda.
Ráno už bankomaty fungují, je pátek, poslední den v měsíci, a všichni místní si přišli vybílit účty. Většině z nich stejně hotovost hned po výběru odebere lichvář číhající u bankomatu. Na nás už v bankomatech nic nezbude, takže utrácíme poslední kwanza za naftu a můžeme jet.