BUSNY | 30, 29, 28… Jak se nenechat vyhostit
1449
post-template-default,single,single-post,postid-1449,single-format-standard,woocommerce-no-js,ajax_fade,page_not_loaded,,columns-3,qode-theme-ver-16.7,qode-theme-bridge,wpb-js-composer js-comp-ver-5.5.2,vc_responsive
 

30, 29, 28… Jak se nenechat vyhostit

30, 29, 28… Jak se nenechat vyhostit

Podnikli jsme super výlet do Botswany, ale bohužel jsme národní parky zastihli v dešťové sezóně, což sice byla nádherná podívaná, ale utopili jsme kvůli tomu bus. Ne, že by zůstal někde v bažině, ale museli jsme se vzdát plánované cesty do Zimbabwe a odtáhnout bus na laně zpátky do JAR na opravy. Měli jsme štěstí v neštěstí, protože místo toho, abychom platili za odtah přes hranici, zhostili se toho naši kamarádi, kteří měli stejnou cestu, a odtáhli nás přes celou východní Botswanu až do Pretorie.

Jsme zpátky v JAR. Musíme si zažádat o prodloužení pobytu, protože zbývající měsíc nám na opravy a žádání o nová víza nebude stačit, ale budeme potřebovat o pár týdnů víc. V jiných zemích dostáváme vízum na 30 dní obvykle, na cestování je to tak akorát, ale to bychom nesměli být my se všemi průšvihy a plánovaným pokračováním cesty západní Afrikou. Za 30 dní máme čas tak možná opravit auto, vydělat peníze a koupit letenky do ČR. Kdo ví, zda vůbec bude čas otočit se v Cape Town. Určitě však v tomto termínu nestíháme zažádat o všechna potřebná víza. Máme hrstku kontaktů a možná existuje cesta, jak to vyřešit, aniž bychom teď zbytečně utráceli za cestu domů.

Jedeme na Ministerstvo vnitřních věcí v Pretorii, kde se klasicky dostaneme jen na recepci. Paní nám nedovede poradit, žádnou šanci na prodloužení víz podle ní nemáme. Ale můžeme zůstat déle, než máme dovoleno v razítku. Pokud se nezdržíme více než asi 30 dní, jak říká, na hranici nás „jen“ vyhostí, dají nám pokutu a zákaz vstupu do země na 3 až 5 let. Recepční se na nás usmívá, jaké našla krásné řešení. Naše zdržení prý potom můžeme vysvětlit dopisem s naším odůvodněním a šéf nám to určitě promine. Tak určitě.

Jdeme ještě rozměnit tisíce botswanských pula, co David vybral na odtah z Nata. Procházíme nechvalně proslulé centrum města, ostražitě třímáme batohy a foťáky. Ulice jsou plné lidí, přesto, než dojdeme do směnárny, potkáme jen jednoho bělocha. Po hodině čekání se konečně dostáváme k okýnku (jediné z pěti funguje). Tempo a pracovní nasazení Jihoafričanů je rekordní, než se paní přišourá s vytištěnou stvrzenkou zpátky a těžce padne do židle, uteče i naše čtvrthodinka u okýnka. Naproti přes ulici přitom čekají tisíce nezaměstnaných lidí na svoji příležitost. Nebo na dávky? Proměnili jsme dost nevýhodně, ale alespoň máme místní randy a máme na útraty. Na vedlejší ulici je zase demonstrace studentů, tak i na uber čekáme dobré půl hodiny. Každá další promarněná půlhodina čekání nám ale ukrajuje z našich třiceti legálních dní v JAR. Hlavně trpělivost, zhluboka dýchat… a usmívat se.

Mezitím nám přichází e-mail, který nám možná vytrhne trn z paty. Paní ředitelová agentury, co zařizuje víza cizincům, radí, ať zažádáme o prodloužení pobytu. Ačkoliv je pozdě, s dokladem o nenadálém důvodu zdržení by nám mohli žádost uznat. Vyřízení může trvat šest až deset týdnů, a i kdyby žádost zamítli, do rozhodnutí zůstáváme v zemi legálně. Pokud žádost zamítnou, vydají příkaz k našemu okamžitému opuštění země, ale přesto získáme čas navíc. Služby agentury stojí zhruba jako letenka domů, tak děkujeme za radu a žádáme si o prodloužení víz sami. Můžeme jen doufat, že nám to nezamítnou hned po podání.

Během čtyř dnů nám Stuart sežene motor. Do našeho starého dýzlu se dostala voda a zdeformovala písty ve válcích. Je možné zasažené části vyměnit, ale za stejnou cenu dostaneme motor nový. David čistí naftovou nádrž, prý ze dna doškrábal pěknou vrstvu asfaltu, a přinese mi z dílny fotky vykuchaného busu bez motoru.

Naše prodloužení pobytu v JAR je v procesu, tak startujeme podávání žádostí o víza do západní Afriky. Vyplňuji formuláře, získáváme nóty od české ambasády pro úřady, které nám jako nejihoafričanům nechtějí víza vydat. Tisknu stovky stran itinerářů, výpisů z banky, potvrzení plateb a kopíruji všechno od pasů, přes razítka, řidičáky a doklady od auta, po očkovací průkazy. Nedivím se, že někdo nemá rád cestování, protože na cesty je nutná důkladná příprava a dostat se přes hromady papírů a jejich nástrahy jsou muka.

Neutečou ani dva týdny a bus už jezdí s novým motorem. Ačkoliv je motor stejný typ, co ten předchozí, má nějaké podivné neduhy, špatně startuje, čadí a klepe. Já považuji za zázrak, že jsme zase pojízdní, ale David je nervózní, že jsme dostali špatný motor, horší než ten původní, a že by bývalo bylo lepší ten starý opravit. Uvidíme, všichni říkají, že jsme tu v místní nemocnici pro syncra v nejlepších rukou, takže se musíme spolehnout, že to udělají dobře. David je každý den v dílně, pomáhá a učí se, co s motorem, vrací se až za tmy celý smradlavý a černý od nafty a oleje. Čekáme, kolik to všechno bude stát, abychom na to vůbec měli. Stuartova nemocnice pro busy je v západní Pretorii, ve špinavé čtvrti, kde každý běloch chodí pro jistotu s kvérem v kapse. Je to malý domek a přístřešek, jež propojují jen úzké uličky mezi záhony. Interiér domu i zahrada jsou pojaty v industriálním duchu, místnosti i venkovní záhony plné výfuků, hadic, ventilátorů, spojek a převodovek. Dominantou zahrady je sbírka asi patnácti busů na díly, vedle domu fíkovník a dva avokádovníky, samec a samice, obtěžkané asi třiceti obřími plody. Občas se zajedu podívat, jak to klukům jde, ale pokaždé se odtud vracím s tím, že vůbec nechápu, co s tím busem je, nemám se nechat okrást, znásilnit či zastřelit a mám obrovskou chuť na fíky a avokádo.

Bydlíme u Stuarta a Lindy, kteří nám nabídli útočiště, dokud neopravíme bus. Je to zvláštní domácnost, platí zde spousta pravidel, nesmíme dávat nohy na sedačku, varná konvice musí být otočená zobáčkem k oknu, příbory nesmí do myčky a černá uklízečka tu stále pracuje v mírně otrokářském režimu. Jsme sice vděční, že tu můžeme bydlet a neutrácíme za ubytování, ale až bude bus v cajku, pojedeme zase rádi o dům dál.

Jsme v jednom kole, David v dílně, já na štafetě po ambasádách a zahrabaná v papírech. Za pracovním stolem vysedávám tak dlouho, že Stuartův žako šedý v kleci hned vedle stolu už umí česky. Tak datluji do klávesnice a povídám si sama se sebou, protože papoušek říká ahoj mým hlasem a umí taky nebojkurva, což nechápu, kde vzal. Vstáváme brzy ráno a večer padáme do postele úplně v kómatu. Začátkem týdne jsme zakoupili šest plechovak piva a teď v pátek ještě pořád tři zbývají. A to je co říct! Do Pretorie se vkrádá podzimní chlad, ráno oblékáme svetry a platany v ulicích shazují zlaté a hnědé listí.

Smůla přichází po trojicích

V poslední době se to na nás lepí, utopený motor, zkrácená jihoafrická víza. Třetí pohroma na sebe nenechá dlouho čekat.

Čeho si David na busu nejvíc cení, je převodovka. Bus jsme koupili jako vrak v podstatě za cenu převodovky, plus ta rezavá kastle a její vniřnosti, které jsme museli víceméně beze zbytku opravit nebo vyměnit. Takže všechno začalo dobrou převodovkou. I tak jsme ji před odjezdem museli nechat poladit, ale můžeme být rádi, že ji máme, protože samotná převodovka do syncra nejde vlastně ani sehnat. A tak i když se bus porouchá, my nevíme, co s tím, a musíme vyždímat účet na jeho opravy, vždy padne i Davidova věta: „Hlavně, že je v cajku převodovka.“

A právě, když už jsme za opravy v mínusu a další epizoda měla vyjít už před třemi týdny, ale bus je pojízdný, nový motor k nám zezadu zpívá svoji dýzlovou píseň a my se chystáme povstat z popela, uslyší David při jízdě Pretorií nový zvuk. Na neutrál něco dole rachtá a se sešlápnutím spojky to přestane. To je převodovka. Tak je to tu, do třetice všeho zlého, máme rozbitou převodovku.

Po dvou dnech netrpělivého vyčkávání platíme za další opravy a vyzvedáváme bus v dílně. Převodovka je opravená, ale záhadné klepání trvá, takže se musíme vydat dál a na nežádoucí zvuk si zvyknout, dokud se porucha neprojeví v plné síle. Máme týden na vyplivnutí dílu a okamžitý přesun do Cape Town, kam mají na návštěvu přiletět Davidovy sestry a přátelé. Opět zafunguje všudypřítomná pavučina českých kontaktů a nacházíme útočiště u Češky Alenky a Afrikánce Henca v pretorijské čtvrti Centurion. Alenka nás naláká na své kuchařské umění, spíž plnou českých dobrot a cinkání lahví tuzemáku a becherovky v lednici. Za týden vykrmování a ochutnávek uděláme pramálo práce, ale zato tužíme vztahy a na dlouhou cestu na jih Afriky máme další dva centurionské pasažéry.

Cesta do Kapského Města

Do Cape Town je to 1500 km, chceme to stihnout za 36 hodin. Má to být první test busu, zda s novým motorem a po opravách bude opravdu schopný provozu. Od Stuarta máme slíbený případný odtah z kterékoliv části Jihoafrické republiky. Alenka vyplní všechny prázdné mezery v busíku proviantem na cestu, a tak za stálého žvýkání řídíme 16 hodin v kuse. Ujedeme tolik, že si dokonce dopřejeme přespání v penzionu, protože těch pár set kilometrů, co nám zbývá do Kapského Města, urazíme úplně v pohodě za dopoledne. Raději si zase přivstaneme a v pět ráno vyrážíme přivítat hosty na letiště. Ještě za tmy tankujeme, diesel prosím, David se snaží opravit nefungující světla, říkám počkej pět minut, to se opraví samo, a taky že jo. Po dvou stech kilometrech ale bus začíná zpomalovat a kašle, něco se s ním děje. Tak pomalu, asi šedesátkou, dorazíme do nejbližšího města a otvíráme motor.

Já nastartuju a ty běž k výfuku. Jakej je kouř, modrej nebo bílej? volá David od volantu. Modrobílej, pomyslím si, a říkám, že nevím. A co cejtíš, olej nebo naftu? Cítím benzín, ale to je fakt blbost, tak opakuji, že nevím. David vzdychne, pošle mě na kafíčko a za pět minut rozlíceně vkráčí na benzínku a přes celou kavárnu hlásí, že jsme místo nafty natankovali benzín. Kontrolujeme účtenku z rána a na ní opravdu stojí petrol 30l. Vždyť jsme chtěli diesel, opakovali jsme to pánovi třikrát! A z Pretorie si nad plnícím místem vezeme úplně novou nálepku „DIESEL ONLY“. Ale co nám to v brzké ranní hodině pán natankoval, už nikdo nezkontroloval. To se může stát jen nám, krčíme rameny před Alenkou a Hencem. Vyprázdníme nádrž, měníme filtr, znovu tankujeme, tentokrát se jdeme třikrát podívat, jestli černoch obsluhující stojan vzal správnou pistoli, a doufáme, že jsme na posledních pár stech kilometrech nezničili nově zakoupený motor.

Jedeme pomalu, aby se benzínem vycíděné vnitřnosti motoru stačily pěkně promazat. Máme za sebou objetí Big Hole, jámy diamantového dolu v Kimberley, přejeli jsme kolem Kalahari a přes suchou polopoušt v pláních Karoo. Nyní se zdvihají do výšky barevné horské masy a krajina začíná zelenat. Údolí plná vinic a farem, projedeme tunelem, už vidíme obrys Stolové hory a za ní tušíme nekonečný horizont Atlantiku. Nabíráme tříhodinové zpoždění a přílet Davidových sester nestihneme.

Kapské město

S návštěvou se setkáme až odpoledne na nábřeží u piva, radost, slzy, jak pevné je objetí po deseti měsících odloučení. David konzumuje pár nádechy hned několik cigaret a děcka nám vzrušeně sdělují novinky z domova. Konečně jsme spolu, můžeme vydechnout z toho cestovního napětí a vnímat krásy města. Nevím, jestli je to evropskou návštěvou, bezstarostnou procházkou po nábřeží mezi turisty, spoustou obchůdků, hospod a kaváren v ulicích nebo vůní moře a přístavu, ale Cape Town na mě působí jako Barcelona, Lisabon nebo Amsterdam a po dlouhé době se tu cítím jako ve městě evropské kvality, kultury a krásy. Pohled na kabelky, mobily a foťáky válející se na stole nás ale vrátí zpět do reality a klademe všem na srdce, aby měli všechny věci při sobě a hlídali je. Ještě večer dojde na naše slova a jedna z tašek s foťákem, doklady a cestovním pasem zmizí v neznámé hlubině kejptaunského podsvětí. V následujících dnech poznáváme město, pastelově barevné uličky, vodní kanály, kocháme se úžasnou scenérií města obklopeného divokým mořem, přitom zchouleného v útulné náruči Stolové hory. Kromě nezbytných oprav vozu a ochutnávání jihoafrických specialit se věnujeme i telefonátům ambasádě, přeposílání policejních protokolů a obstarávání pohotovostního pasu, aby se naše návštěva dostala zase do Česka.

Henco s Alenkou po víkendu musí do Pretorie zpět do pracovního procesu. Je jim už zřejmě jasné, že busem se taky nemusíme vrátit vůbec, tak raději letí z Cape Town do Johannesburgu letadlem, což se překvapivě vyplatí jak časově, tak finančně. Náhradní doklad za ukradený pas nám nakonec vystaví slovenská ambasáda, my se naskládáme do busu a zapůjčeného sedanu a vyrážíme do okolí. Opít se na vinici, zkusit teplotu vln False Bay, kde se mísí proudy ledového Atlantského a teplého Indického oceánu, pozdravit kolonii tučňáků na obřích plážových balvanech, stanout na vysokém útesu i na pláži Mysu dobré naděje a projet serpentýnami nejjižnějšího pobřeží Afriky až na Střelkový mys.

Na špičce Afriky

Poslední dva dny s návštěvou zůstáváme na jihu a v mezihorských pláních Karoo. Náš pronajatý domek stojí na samotě, široko daleko v okolí nic, jen suché kopce, na něž už čtyři a půl roku nezapršelo, rezervace se skotačícími antilopami springboks a pětičlennou žirafí rodinou. V noci grilujeme vynikající jihoafrická masa a klobásky, David hraje na kytaru a nad námi se v bezmračném nebi klene pás miliónů hvězd v jasném oblouku mléčné dráhy.

Moc teď s návštěvou netočíme, ale nejjižnější bod naší cesty musíme zvěčnit, tak posíláme ženy do městečka, aby nebyly otrávené dlouhým a opakovaným točením nebo průjezdy. Už jsem odvykla holčičímu způsobu cestování, zapomněla jsem na hodiny ranních příprav a rituálů, jak důležité je vybrat si ten nejkrásnější suvenýr, nekazit si dovolenou marnými pokusy o smlouvání nebo snad prací, a dopředu se zeptat, zda se mnou některá z družek nepůjde na záchod. Obstarávat si nocleh dopředu, mít přesně naplánovanou cestu, počítat s tím, že všechno vyjde tak, jak si to namyslíme. Holky si občas postěžují na místě, kde já se cítím hrozně příjemně, moc fouká, v bazénu nemá být listí a špína, v umývadle má téct teplá voda, už nemám co na sebe a nechci vypadat jako bezďák, věci, které jsou v Evropě tak samozřejmé a my už je po průjezdu Afrikou vnímáme jako normální.

Konečně jsme na Střelkovém mysu, jsme v cíli naší cesty! Vypouštíme dron proletět se nad nejjižnější výběžek kontinentu. Sedíme s Davidem na kameni každou nohou v jiném oceánu a nějak se kromě klasického stresu nedostavují žádné zvláštní emoce. Když se od modrého horizontu spojených oceánských vod otočím čelem k pevnině, uvědomuji si, že koukám na celou Afriku z její úplné špičky, že jsme už její pěkný kus poznali a snad je ještě další dobrodružství před námi. Tip of Africa, dál už jet nemůžeme. Teoreticky jsme na konci cesty, trvalo nám to sem jedenáct měsíců. Ale mně to jako ukončení cesty vůbec nepřipadá. Naopak mi to připomene, co všechno jsme chtěli mít hotové a nemáme, kolik před sebou tlačíme otevřených problémů a nedokončené práce.

Po deseti dnech s hosty se návštěva vrací na letiště a my pokračujeme dál směrem k Port Elisabeth a do Pretorie. Návštěvníci nám budou chybět, podívali se na JAR čerstvým okem a trošku nám oprášili zevšednělé obzory. A my se tu ocitáme zase sami.